Teletext

Zdroj:  S&V (říjen 2000)

TELETEXT a vše okolo aneb co se skrývá v televizním vysílání? 

Dnes si již televizní vysílání nedovedeme představit bez všelijakých doplňkových služeb, poskytujících nejrůznější informace a zpříjemňujících a zjednodušujících obsluhu televizních přijímačů či videí. Žel, ne všechny vysílací společnosti a ne všichni výrobci spotřební elektroniky tyto možnosti dosud plně využívají. A protože totéž vlastně platí i o mnohých z nás, divácích, jistě nebude na škodu shrnout, co vše může televizní vysílání kromě obrazu a zvuku obsahovat i jak lze tyto služby prakticky zúročit

 
Teletext
Nejstarší a v Evropě nyní pravděpodobně nejrozšířenější doplňkovou televizní službou je teletext. Ačkoli jeho oficiální název Word System Teletext (WST) napovídá, že existuje i ve variantě pro americkou televizní soustavu NTSC, na americkém kontinentě se neprosadil, tamní stanice ho využívají jen pro přenos skrytých titulků. Analogová televize přenáší teletext v „nevyužitých" řádcích vertikálního zatemňovacího impulzu, tj. v době mezi ukončením jednoho půlsnímku a začátkem druhého (obr. l). V nás je pro něj vyhrazeno jedenáct řádek v každém půlsnímku -v prvém řádky 7-15 a 19-20, v druhém 320-$28 a 332-333. V jiných státech mohou být informace ve vertikálním zatemňovacím impulzu uspořádány odlišné, dokonce lze tvrdit, že jen těžko najdeme dvě země se zcela stejnou sestavou.
Teletext podle standardu WST umožňuje zobrazit maximálně čtyřicet znaků v jedné řádce (včetně skrytých, řídicích) a 25 řádek na každé stránce. První, nultá, tzv. stavová řádka obsahuje informace o jeho názvu, datu, přesném čase, zobrazené stránce apod. (obr. 2), poslední čtyřiadvacátá je určena pro navigaci barevnými tlačítky dálkového ovladače. Protože se stránky teletextu nevysílají naráz, ale postupně, cyklicky, zvolená stránka se neobjeví hned, ale je třeba na ni chvíli čekat. Tato doba závisí jednak na celkovém počtu teletextových stránek, jednak na tom, jak jsme se do cyklu jejich výměny strefili se svým požadavkem. Zadáme-li třeba stránku 500 v okamžiku, kdy je vysílána stránka 450, objeví se takřka bezprostředně. Vyžádáme-li ji ve chvíli, kdy je na pořadu stránka 550, budeme čekat nepoměrně déle. 
Ačkoli byl teletext navržen a normován v několika kvalitativních úrovních (tzv. Presentation Levels), z nichž nejvyšší dokáže teoreticky přenášet i statické snímky, zatím se do praxe prosadily pouze tři nižší úrovně l, 1.5 a 2.5. Varianty 1.5 a 2.5 přitom představují jen jakési mezistupně, které z vyšších úrovni přebírají pouze vybrané funkce a vlastnosti. Například u verze 1.5, zavedené u nás, je to především větší počet národních znaků s diakritikou než původních třináct, nabízených úrovní l. Ve verzi 1.5 se tak nejfrekventovanější národní znaky zobrazují přímo ze základní kódové tabulky a pro ostatní, které se do ní již nevešly, se v tzv. paketu 26 (tj. „balíku" či souboru) vysílají informace, podle nichž dekodéry televizoru doplňují „normální" písmena háčky či čárkami. Starší televizory, které tomuto dodatečnému překódování nerozuměly, zobrazovaly texty „v češtině". U současných přijímačů zmíněný problém již nevzniká, výjimkou mohou být pouze různé nelegální dovozy z jiných jazykových oblastí. Zda má televizor prozradí zkušební test na stránce 898 teletextu ČTI, obsahující všechny znaky české abecedy (obr. 3).
Pro úplnost dodejme, že teletext lze přijímat nejen prostřednictvím televizorů s dekodéry, ale také osobních počítačů se speciální kartou. I když takto upravené počítače poskytují většinou velmi komfortní možnosti archivování, třídění a prohlížení stránek, s nástupem Internetu tato počítačová větev spíš odumírá.
 
Obsah teletextu je členěn do osmi souborů (magazínů), sestavených z různého počtu jednotlivých stránek. Po zvolení teletextu se obvykle objeví úvodní stránka prvního souboru, tj. s číslem 100 (obr. 4). Jinak řešené úvodní stránky se vyskytují jen výjimečné, neboť by musely být definovány speciálním paketem. Úvodní stránka předkládá odkazy na hlavní témata a většinou i podrobnější index. Pokud se na ni tyto informace nevejdou, mohou pokračovat buď na další stránce, nebo na tzv. rotující podstránce. Druhé řešení, kdy se při každém cyklu odvysílá jiná podstránka, jednak spoří čísla stránek, která by se jinak brzy vyčerpala (maximem je 800 stran), jednak zrychluje rotaci stran, protože ne všechny jsou zařazeny do každého cyklu. Nevýhodou (zvlášť při větším počtu podstránek) bývá jejich delší vyhledávání. Protože funkce a ovládání dekodérů teletextu se přístroj od přístroje liší, zastavíme se zde jen u jejich základních režimů. Zda jsou tyto režimy skutečně k dispozici, závisí již na konkrétním výrobku. Teletext se obvykle zapíná samostatným tlačítke, k dispozici býv často i separátní tlačítko pro přivolání jeho úvodní stránky (obr. 5). Požadovaná stránka se volí postupným stiskem číselných kláves dálkového ovladače, kdy prvé číslo je číslem souboru (magazínu) a další dvě číslem jeho stránek. Jakmile se rychle měnící číslo ve stavovém řádku, informující o výměně stránek, shodne se zadaným číslem, příslušná stránka se zobrazí. Chceme-li, aby dekodér sám našel určitou podstránku (jsou-li vysílány), musíme stisknout tlačítko volby subkódu a zadat čtyřmístný subkód. Zmáčkneme-li pak tlačítko označené HOLD nebo STOP, máme jistotu, že ji v příštím cyklu nevystřídá jiná podstránka.
 
Většina dekodérů umožňuje písmo také zvětšit a opakovaně přepínat mezi normálním a zvětšeným zobrazením horní a dolní poloviny stránky (obr. 6), což oceníme nejen u televizorů s menšími obrazovkami, ale i při sledováni skrytých podtitulků vysílaných v normální velikosti. Divácké pohodlí zvyšuje skryté hledání, kdy obrazovku vyplňuje běžný obraz a nalezení zvolené stránky indikuje ukazatel v horním rohu stínítka, takže uživatel si ji může kdykoli přivolat, a režim mix, jenž teletext prolne do obrazu (obr. 7). Některé vyspělejší televizory, především širokoúhlé, dovolují obrazovku také rozdělit na dvě poloviny - jednu s běžným vysíláním a druhou s teletextem. Výčet obvyklých funkcí uzavírá režim Reveal pro vybavení tzv. skrytých znaků, např. řešení hádanky nebo kvizu. K těmto standardním režimům pak některé dražší televizory přidávají ještě různé speciální, dál zlepšující komfort ovládání. 
 
Nejvíc ovšem pracovní komfort zvyšuji výkonné paměti. Již první dekodéry teletextu automaticky ukládaly do paměti jednu předchozí a tři následující stránky, aby divák, který chce pokračovat ve čteni nebo se vrátit zpět, nemusel stránky znovu volit a čekat na jejich načtení, ale mohl na ně přejít rovnou (obvykle tlačítkem pro krokované přepínání programů). Později se objevily dokonalejší typy, umožňující nastavit na určitém počtu předvoleb jednu či víc tzv. preferenčních stránek, např. s přehledem programů, zprávami o počasí apod., které se načítají a aktualizují přednostně. Jak se rozšiřovala kapacita pamětí a zároveň klesaly jejich ceny, začali výrobci využívat i výkonnější typy. V současnosti tak nejsou výjimkou ani dekodéry automaticky ukládající až 488 (Thomson), 512 (Grundig, Finlux, Nokia) či l 200 stran (Philips). Ti, kdo hojně využívají služby teletextu a neustále zápasí s časem, by se proto při nákupu televizoru měli zajímat i o kapacitu jeho teletextové paměti a o možnosti nastaveni preferenčních stran. 
 
Některé stanice přenášejí v rozšiřujících paketech teletextu také informace o státu původu, názvu programu, přesném čase apod., podle nichž si modernější televizory a videa umí samočinně seřadit stanice na předvolby podle národního klíče, a to i s jejich názvem, řídit své vnitřní hodiny včetně přechodu na letní a zimní čas a za provozu tyto údaje na přání mžikově vybavovat na obrazovku. Ačkoli to na prvý pohled vyhlíží skvěle, smutnou skutečností je, že se na tyto informace nelze vždy absolutně spolehnout, takže někdy bývá taková automatická funkce spíš pro zlost. Zejména menší komerční televizní stanice péči o ně mnohdy zanedbávají, ba co víc, leckdy jejich příslušní pracovníci o nich ani nevědí. Pokud se vnitřní hodiny přístroje orientují podle teletextu stanice nastavené na konkrétní předvolbu, zpravidla prvou, měli bychom pečlivě vybírat, jakou stanici na ni naladíme.
V této souvislosti je třeba dodat, že některým divákům znepříjemňuje sledování teletextu i jeho poměrně velká citlivost na parametry televizního signálu. Nekvalitní anténa porušený svod od ní, šum, rušení a zejména odrazy signálu (duchy) mohou zavinit, že je takřka nečitelný. Zatímco naše oko a způsob vnímání obrazové informace způsobí, že si mnohdy dokážeme výše zmíněná rušení při sledováni pořadů „odmyslet" (zvlášť jsou-li obsahově zajímavé), teletextový dekodér tak tolerantní není protože teletext 2.5 je zpětně kompatibilní s úrovněmi l a 1.5, reprodukuji ho i přístroje s těmito dekodéry, ovšem jen v rámci svých schopností, tj. s osmi barvami a klasickou grafikou. Teletext 2.5 umí také lépe využít plochu širokoúhlých obrazovek s poměrem stran 16:9, neboť grafiku a text umožňuje situovat i do jejich postranních částí. Televizory s klasickou obrazovkou s poměrem stran 4:3 ovšem tyto doplňkové informace nezobrazí. 
Výrobci spotřební elektroniky zatím zavádějí dekodéry 2.5 poněkud nestandardně. Jak jinak by se mohlo stávat, že dva přijímače dvou různých firem zobrazují stejnou stránku rozdílně? Ačkoli poslední dobou takto vybavených přístrojů přibývá (opět hlavně ve vyšších cenových třídách), zdá se, že teletext úrovně 2.5 přišel na trh příliš pozdě, aby se dokázal ještě výrazněji prosadit a obstát vedle toho, na co jsou již mnozí diváci zvyklí z internetových stránek. I když vedle Internetu může teletext působit tak trochu jako těžkopádný dinosaurus těsné před vyhynutím, některé jeho funkce, zvláště ty nové odvozené, obstojí i v této konkurenci. V jednom bodě pak internet poráží (zejména u nás) K.O. Je totiž zadarmo jako „pozornost podniku".
 
ELEKTRONIČTÍ PROGRAMOVÍ PRŮVODCI — EPG
Jednou z čerstvých odnoží teletextových služeb jsou elektroničtí programoví průvodci (Electronic Program Guide - EPG). Jejich vznik byl motivován snahou usnadnit divákům orientaci v rozšiřující se nabídce televizních programů. Elektroničtí průvodci by měli nastoupit tam, kde tištěné či teletextové přehledy již přestávají splňovat nároky na jednoduché, operativní získávání informací o tom, co jednotlivé stanice právě vysílají či kde najít konkrétní pořad. Žel, v analogové televizi se zatím příliš neprosadili. Je to vina televizních společností, které do vysílání nezařazují příslušná data, výrobců spotřební elektroniky, kteří váhali s aplikací této novinky, či je příčinou soupeření dvou různých standardů, nebo malý zájem nás, diváků? Asi od všeho trochu, ale hlavním důvodem je příchod digitálního vysílání, které vše analogové odsouvá na vedlejší kolej.
Jak jsme již naznačili, pro analogovou televizi byly vyvinuty dva konkurenční průvodci. Prvý, NexTView, je společným dítkem evropských výrobců spotřební elektroniky, druhý, Show Guide, navrhla firma Gemstar.
 
NEXTVIEW / Systém, uváděný pod tímto obchodním označením, existuje ve třech úrovních. Nejjednodušší úroveň, This Chan-nel, předkládá, jak již její název napovídá, pouze informace o sledovaném pořadu a následujících programech na témže kanálu. Druhá úroveň, Multiple Channel, poskytuje stejné údaje také o „spřátelených" kanálech, a konečně třetí, nejvyšší úroveň Full Navi-gation, zajišťuje kompletní přehled, doplněný o velice elegantní způsoby vyhledávání podle různých individuálně zadaných kritérií, např. názvů stanic, vysílacího času, druhu i žánru pořadů atd. Chcete vědět, co v určitý čas nabízejí všechny stanice? Jaké horory, detektivky, komedie či „slaďáky" (nehodící škrtněte) budou k vidění? Průvodci nejvyšší úrovně vám vyžádané informace rychle a přehledně vybaví na obrazovku (obr. 11). Všechny úrovně přitom uvádějí název programu, jeho vysílací čas, stopáž, žánr a vhodnost pro mládež. V přídavných okéncích (Header Box, Message Box) mohou předkládat i další informace, např. stručné anotace, jména tvůrců apod.
Protože údaje NexTView, přenášené datovými kanály teletextu, se průběžné ukládají do paměti televizoru, jsou k dispozici prakticky okamžitě. Vyspělejší přístroje si do ní zapisují i informace o kanálech, které právě nepřijímají. Pokud vysílání potřebná data neobsahuje, systém se může pokusit je vytěžit z normálních teletextových stránek. Tak postupují např. televizory Thomson s obvodem NexTView a režimem Program Info (S&V 9/99) při příjmu českých stanic (obr. 12), neboť ty data pro NexTView dosud nezařazují. Ale nezůstává jen u informací. Některé televizory lze podle nich naprogramovat na samočinné zapnutí vyhlédnutého pořadu a mnohé je umí také předat do připojeného videomagnetofonu (funkce NexTView Link), jenž ho pak podle nich sám nahraje a pokud je vybaven archivačním systémem, také kompletně zaregistruje. Snáz to snad již ani nejde, což ocení všichni, jimž programování videa na automatický záznam dosud činilo potíže.
 
SHOW GUIDE: Při navrhování a zaváděni doplňkových služeb vystupuje velmi aktivně (ale i agresivně) americký Gemstar, který je často prosazuje také soudními cestami. Zatímco se systémem ShowView pro jednoduché programování videomagnetofonů uspěl celosvětově, jeho elektronický programový průvodce Show Guide (S&V 7/96) se ujal pouze na americkém kontinentě. Své tamní vítězství Gemstar korunoval akvizicí jednoho z největších vydavatelů televizních programů, společnosti TV Guide. Odborníci ovšem Gemstaru vyčítají uzavřenost jeho systémů a snahu vytěžit maximum z licenčních poplatků za jejich využívání.
 
DIGITÁLNÍ EPG: V analogové televizi se elektroničtí programoví průvodci sice dosud příliš neprosadili, zato digitální se bez nich může obejít jen ztěží. A to nejen proto, že dramaticky rozšiřuje počet přijímatelných programů, ale také proto, že do jisté míry zkomplikovala ladění digitálních přijímačů, zejména satelitních. Vzhledem k tomu, že s daty pro elektronické programové průvodce se počítalo již při tvorbě standardů pro digitální vysílání, digitální přijímače je mohou a v některých případech dokonce musí interpretovat.
říslušná data jsou obsažena v samostatném kanálu tzv. služebních informací (Servi-ce Information - SI), v němž je definováno velké množství povinných tabulek nezbytných pro správné naladění přijímačů. Mezi ně patři i informace o právě uváděném a následujícím pořadu na konkrétním programu. Ačkoli tato tabulka musí být ve vysílání přítomna, v praxi se zatím často setkáváme s tím, že zůstává prázdná, nevyplněná. Kromě ní mohou být zařazeny ještě další volitelné tabulky s informacemi v delším časovém horizontu, případně se širším a hlubším záběrem, tj. i o pořadech na jiných programech a s detailnějšími údaji.
Na rozdíl od teletextu, u něhož dává podobu stránkám vysílací stanice, je v tomto případě určuje programová výbava digitálního přijímače. Vzhledem k tomu, že každý výrobce má již svůj vlastní více či méně propracovaný způsob zobrazení, jednotlivé prezentace se někdy dost liší. Časem proto začaly vysílací stanice usilovat o to, aby mohly podobu programových stránek ovlivňovat samy. To ovšem vyžaduje shodné, přesně definované programovací rozhraní přijímačů (Application Programming Interface - API), které se po dlouhých jednáních podařilo přijmout teprve v těchto dnech. V blízké budoucnosti by tak měly bludištěm digitálních programů diváky bezpečně vést „uniformovaní" elektroničtí průvodci.
 
SYSTÉMY PRO PROGRAMOVÁNÍ VIDEOMAGNETOFONŮ
Způsoby programování videomagnetofonů na samočinný záznam vyplývají z jejich konstrukce a výbavy. Při základním, nejrozšířenějším postupu se všechny potřebné údaje, tj. číslo předvolby, na niž je stanice naladěna, datum, časy začátku a konce (nebo délky) pořadu a případně ještě dalších pokyny, zadávají ručně vyťukáním na klávesnici dálkového ovladače. Toto řešení je ovšem dost zdlouhavé a navíc při něm hrozí nebezpečí omylu (třeba zmáčknutím vedlejšího tlačítka), takže se pak nahraje něco jiného nebo nic.
 
Vůbec nepřeháním, když napíšu, že pro leckterého vlastníka videa představuje manuální naprogramování jeho časového vypínače na samočinný záznam nepřekonatelnou překážku. Jedna studie ze Spojených států amerických dokonce uvádí, že své video je schopno naprogramovat pouhých deset procent uživatelů! Ale i ti, kdo tento úkol zvládnou, souhlasí, že by se s tím „mělo něco dělat". Proto se hledaly a dál hledají metody, jak programování učinit snazším, rychlejším a jistějším.
 
VPT: Jako jeden z prvých přišel na pomoc systém VPT (Video Programming by Teletext). Ten předpokládá, že videomagnetofon je vybaven dekodérem teletextu a televizní stanice vytvářejí teletextové stránky s přehledem programů zvláštním způsobem, jenž tomuto systému vyhovuje. Uživatel, který komunikuje s videomagnetofonem prostřednictvím obrazovky televizoru, pak pouze „najede" značkou (kurzorem) na řádek teletextu s požadovaným pořadem a stiskne tlačítko. Tím jeho úloha konči, vše ostatní již zařídí přístroj sám. 
Stránky s televizními programy sestavenými podle standardu VPT (jinak též přenosová metoda typu A) najdeme především u německých stanic, u nás na teletextu České televize (obr. 13). Jejich tvorbu ovšem dost omezuje pevný formát vzhledu. Pro pořádek uveďme, že nedávno byla normována také metoda přenosu typu B, kdy se potřebné doplňující údaje k jednotlivým pořadům přenášejí tzv. rozšiřujícími pakety. Systém VPT se však příliš nevyužívá, a to zejména proto, že se objevilo jen velmi málo videomagnetofonů s dekodéry teletextu (prakticky pouze několik přístrojů Grundig a Philips). Tuto úžinu se podařilo překlenout až současným elektronickým programovým průvodcům, kteří, jak již víme, dovolují programovat časové spínače videí prostřednictvím televizoru.
 
ČÁROVÉ KÓDY: Další pokus usnadnit programování, tentokrát zcela nezávisle na televizním signálu, zplodil čárové kódy. V programových časopisech se u vybraných pořadů, především těch nejsledovanějších, objevily podobné čárové kódy, jaké známe z obalů zboží. Pokud se kód „přeškrtl" světelným perem, přikládaným k videomagnetofonu, přistroj z něj vyčetl program, datum i čas, kdy má nahrávat. Samostatným kódem se pak mohl ještě aktivovat systém VPS. Čárové kódy ovšem vyžadovaly tisk na kvalitní papír a navíc zabíraly poměrně velký prostor. Protože systém využívaly pouze videomagnetofony Panasonic a odvozené modely (Blaupunkt, Metz aj.) a časopisy kódy nezavedly masově (budiž zmíněno, že svého času je tiskl i Týdeník televize), přes své nesporné výhody tento způsob programování brzy upadl v zapomnění.
 
SHOWVIEW: Skutečně hromadného celosvětového rozšíření se dočkal až systém ShowView (mimo Evropu označovaný Video Plus), představený prvně v roce 1991. Jeho princip je velice jednoduchý: Některé časopisy i noviny uvádějí u jednotlivých televizních pořadů tří až devítimístné číselné kódy (mimo Evropu nazývané PlusCodes), které vydavatel vytváří z jejich vysílacích časů licenčním programem firmy Gemstar (obr. 14). Tato firma původně předpokládala, že si divák koupí její speciální dálkový ovladač se zabudovaným algoritmem dekódování čísel ShowView. V některém zastrčeném obchodě lze tento ovladač možná dosud nalézt (obr. 15). Brzy se však ukázalo, že bude vhodnější prodávat licenci na zmíněný algoritmus přímo výrobcům videomagnetofonů, aby jím mohli své výrobky vybavovat rovnou. Většina současných kvalitnějších modelů je pro tento systém již uzpůsobena.
 
Po zakoupení videomagnetofonu je třeba naladit televizní stanice na jednotlivé předvolby. Již v této fázi je nutné se rozhodnout, zda budeme systém ShowView využívat a z jakého zdroje budeme čerpat jeho kódy. Vzhledem k tomu, že kódy obsahují i čísla předvoleb, je třeba stanice seřadit tak, jak to předpokládá tvůrce kódů. Časopisy, publikující kódy, by proto měly zveřejňovat také tabulku s třímístnými identifikačními čísly programů. Pokud na to zapomínají, bývají výsledkem stížnosti diváků, že se zaznamenal jiný pořad nebo se nenabralo nic. Podobně neuspějeme, zadáme-li např. kódy z německého programového týdeníku videu naladěnému podle českého pořádku
 
Seřadíme-li stanice na předvolby tak, aby se jejich čísla shodovala s identifikačními čísly v českém programovém časopisu (ČTI -001, ČT2 - 002, Nova - 003, Prima - 004, Hallmark - 005, ŠTVI - 006, STV2 - 007, TV3 - 070, Super Max - 073, Maxi - 074, Eurosport - 107, Markíza - 167, HBO - 195, VTV - 196), tj. ČTI na předvolbu l, ČT2 na předvolbu 2, Novu na předvolbu 3 atd., mamě po starostech. Někdy však toto nastavení není praktické, jindy ani není možné, např. u vyšších čísel. Třeba diváci poblíž hranic se Slovenskem, kteří mohou přijímat Markízu, by ji museli mít na 167. předvolbě. Jinde zase například chybí signál Primy, takže čtvrtá předvolba by zůstala nevyužitá apod. Ale existují i prozaičtější důvody: videomagnetofon je již naladěn odlišně a nechce se nám tento úkon opakovat. Proto většina přístrojů umožňuje nastavení a závislosti upravit. Ale protože tato procedura se typ od typu liší, konkrétní postup si musí uživatel nalézt sám v návodu na obsluhu.
 
Z předchozích řádek by se mohlo zdát, že programování v systému ShowView je složité. Pokud však úspěšně zdoláme první nastavení, je další postup již velice snadný. Přečteme si kód zvoleného pořadu, vyťukáme ho na klávesnici ovladače a příslušným tlačítkem odešleme do videomagnetofonu. Toť vše. Podle konstrukce přístroje pak můžeme na jeho zobrazovací nebo na obrazovce televizoru většinou ještě zkontrolovat, zda jsou hodnoty nastaveny správně. Protože systém ShowView činí programování videomagnetofonů na samočinný záznam skutečně snadným, rychlým a - při troše pozornosti - i jistým, doznal masové rozšíření a těší se všeobecné oblibě. Z tohoto piedestalu ho dokáže sesadit jen ještě snazší, rychlejší a jistější programování podle elektronického průvodce, které se obejde - vydavatelé, třeste se - bez programových časopisů. 
 
DÁLKOVÉ ŘÍZENÍ VIDEOMAGNETOFONŮ A DALŠÍCH PŘÍSTROJŮ
I když se nám podaří úspěšně naprogramovat samočinný záznam, nemáme ještě vyhráno. Jestliže televizní stanice nedodrží původně oznámené časové souřadnice pořadu, ať již úmyslně (zařazením více reklam) či neúmyslně (nečekaným prodloužením přímého přenosu), nahraje se před jeho začátek závěr předchozí relace a - co je horší - bude scházet jeho konec. Tomu lze většinou předejít tím, že na konci podle zkušenosti přidáme nějakou tu minutu navíc. Chceme-li se na pořad jen podívat a poté jeho záznam smazat, pak to nevadí. Ale co když ho hodláme archivovat, nebo na kazetě není dost místa na přídavek? Tady pomohou systémy VPS či PDC, které záznam zapínají „dálkově" z televizní stanice.
Jak fungují? Stanice vysílají spolu se začátkem každého pořadu informaci o čase, na který bylo jeho uvedení naplánováno. Jeli videomagnetofon upraven pro příjem těchto informací a má-li příslušný obvod zapnut, pak dá těmto fiktivním značkám přednost před skutečným údajem svých vnitřních hodin. To znamená, že záznam zahájí až po obdržení časové značky bez ohledu na reálný čas. V této souvislosti je třeba připomenout, že značka se vysílá po celou dobu trvání pořadu a že nijak nesouvisí se systémy pro usnadnění programování videomagnetofonů, a tedy ani se způsobem jejich nastavení na samočinnou nahrávku. Záleží jen na obsluhujícím, zda signály VPS či PDC využije, či nevyužije.
 
VPS: Starší systém VPS (Video Program-ming Service) vznikl v Německu, kromě něj se využívá také ve Švýcarsku, Rakousku, České republice a plánuje se jeho zavedeni na Slovensku. Česká televize ho vysílá již od roku 1993, Prima se k tomuto kroku chystá, Nova, která mívá s dodržováním časového harmonogramu největší potíže, se k němu zatím staví nevšímavě. Zpočátku se signály VPS odbavovaly ručně, což nebylo zcela spolehlivé, po automatizaci této služby je její spolehlivost víceméně stoprocentní.
 
Informace VPS se přenášejí v šestnáctém řádku vertikálního zatemňovacího impulzu. Kromě časových značek k jednotlivým pořadům obsahují také údaje o státu, z něhož se program vysílá, číslu vysílací sítě, přidělené příslušným národním správcem (u nás Rada pro rozhlasové a televizní vysílání), druhu zvukového doprovodu (mono, duo, stereo), o vhodnosti pořadu pro děti atd. Některé z těchto údajů se však v praxi vypouštějí, na-př. označení vhodnosti pro mládež, jiné naopak přidávají, např. různé služební pokyny pro přepínání přenosových tras a zvukových modulátorů televizních vysílačů. Norma přitom dovoluje přenášet signálem VPS pouze tyto služební informace bez časových značek k pořadům. To je mimochodem důvod, proč při příjmu Novy videomagnetofon indikuje přítomnost signálu VPS. Pokud však v signálu VPS chybí časové značky a není ani speciálně označen a uživatel videomagnetofon zapne do režimu VPS, pak ne-nahraje vůbec nic, protože přístroj na časové značky stále čeká a čeká a čeká ..., a to celých 28 hodin.
Ti, kdo přijímají programy České televize nebo zahraničních stanic digitálně ze satelitu či ze sítí některých menších kabelových společností, již s poněkud nemilým překvapením zjistili, že jim systém VPS nefunguje. Standardy digitálního vysílání totiž s touto službou původně nepočítaly, což se sdružení DVB snaží napravit až nyní. Návrh standardu pro přenos všech informací, které se mohou vyskytnout ve vertikálním zatemňovacím impulzu, je již připraven, avšak s jeho schválením se počítá až v příštím roce. Ale protože na trhu dosud není žádný přijímač, jenž by dokázal vložit signál VPS, který digitální televize musí přenášet odděleně od obrazu, zpátky na původní místo v 16. řádku zatemňovacího impulzu, zatím se jako lepší řešení jeví přechod na modernější systém PDC, jehož signál již umí zpracovat většina nových videomagnetofonů.
 
PDC: Novější systém PDC (Program Deli-very Control), přenášený teletextem, konkrétné ve speciálním formátu paketů 8/30, tzv. formát 2, je již zaveden ve většině evropských států. Na rozdíl od dat VPS, která jsou poměrně odolná vůči nejrůznějším zkreslením při přenosu, však pro správnou funkci vyžaduje - shodně s teletextem - dostatečně kvalitní, intenzivní a nezkreslený signál. V porovnání s VPS ovšem poskytuje bohatší možnosti řízeni videomagnetofonů. Zatímco VPS je spíná a vypíná „natvrdo", PDS využívá čtyři logické kanály, takže dokáže jejich obvody upozornit na blížící se začátek pořadu, aby stihly s předstihem roztočit buben se záznamovými hlavami, a po jeho skončení ponechat několik sekund na doznění posledních tónů hudby pod titulky. Jestliže u VPS se umístění mezního povelu musí řešit kompromisem, který ne vždy vyhoví všem, u PDC lze vyslat povely pro blížící se a končící pořad odděleně, takže záznamy jsou ohraničeny přesněji, bez kompromisů.
V České republice se systémem PDC dosud experimentovala pouze Česká televize, ale protože nastaly neočekávané problémy s interakcí služeb VPS a PDC, na něž různé videomagnetofony reagovaly odlišně, zatím tyto pokusy pozastavila. Vzhledem k tomu, že systém PDC se ve světě prosazuje stále důrazněji, při nákupu videomagnetofonů bychom již měli preferovat ty, které s ním počítají.
 
WSS: O nahrazení klasického televizního obrazu s poměrem stran 4:3 širokoúhlým s poměrem stran 16:9 se hovoří již poměrné dlouho. Skoro stejně dlouho však mají běžní diváci pocit, že skutek útek. Radikálnější změnu přinesl teprve přechod na digitální vysíláni. Aby širokoúhlé přijímače (ale i digitální set top boxy) poznaly, kdy je obraz širokoúhlý, tedy vodorovně stlačený, takže ho musí roztáhnout, a kdy klasický, takže ho nemají měnit, o to se při analogovém přenosu stará systém WSS (Wide Screen Signalling). V třiadvacáté televizní řádce, vlastně jen v její první polovině, protože ve druhé části již začíná obraz, přenáší 14 bitů, do nichž je zakódována nejen informace o formátu, ale také o umístění podtitulků, prostorovém zvuku a o druhu signálu - zda je z televizní kamery, tj. s rozdílnými půlsnímky, nebo z filmu, tj. se shodnými půlsnimky. Poslední údaj je důležitý pro televizory s dvojnásobným sním-l, kovým rozkladem 100 Hz, jimž umožní zařadit správnou filtraci. Protože české televizní stanice systém WSS nezavedly a ani o tom neuvažují, musí u nás lOOHz televizory Správný režim odhadovat samy podle více či \éne sofistikovaných algoritmů, což může St jedna z příčin jejich různého chování.
 
PŘENOS DAT
Televizním signálem se přenášejí i různá dalšr-data, o jejichž existenci běžný divák často ani neví, protože jsou adresována jen úzkému okruhu předplatitelů. V analogovém vysílání se pro jejich transport využívá většinou kapacita vertikálního zatemňovacího intervalu. Výjimkou je systém Broadcast On-Line TV německé Technické univerzity v Drážďanech, který předpokládal jejich přenos v řádkovém zatemňovacím intervalu (přední a zadní prodleva a temeno impulzu, přenosová rychlost po opravě chyb 152 kbit/s). Tento systém se však do praxe neprosadil. Přenos ve vertikálním zatemňovacím intervalu využívá buď samostatný řádek s propri-etárním formátem dat, nebo standardní formát (norma ETS 300 708), jenž je součástí teletextu. V druhém případě se pak děli na přenos standardními datovými kanály (pakety 8/30), v ČR např. služba agentury Reuters na teletextu ČTI, či tzv. neviditelnými stránkami, u nás dříve na programu TV Prima. Jejich společnou nevýhodou je relativně omezená kapacita kanálu, který je z větši části zaplněn vlastním teletextem. V tomto směru přineslo nové možnosti až digitální vysílání, které poskytuje prakticky neomezenou kapacitu pro přenos dat. Ta totiž již nejsou součástí televizního signálu, ale v digitálním multiplexu představují samostatnou, nezávislou službu. Pro jejich příjem se na trhu již před časem objevily karty pro osobni počítače, například Comatlas CAS2043A, Philips INS 110/01 či Telemann SkyMedia-200.
Připomeňme, že ve všech zmíněných případech se jedná o přenos jednosměrný, kdy uživatel nemůže obsah dat nijak ovlivňovat. Ta se většinou cyklicky opakuji, podobně jako u teletextu, aby je zařízení, které není na příjmu trvale, po zapnuti obdrželo ve vyhovujícím čase. Z hlediska obsahu převažuje distribuce dat uzavřeným skupinám předplatitelů, např. agenturní a burzovní zprávy, z veřejných služeb vzpomeňme třeba přenos softwaru pro osobní počítače, např. německý projekt Channel Videodat vysílaný někdy kolem roku 1992 stanicí PR07, či vybraných internetových stránek, např. americký Inter-cast nebo německý Net-On-Air na stanici Deutsche Welle.
 
DIGITÁLNÍ BUDOUCNOST
Jak jsme již uvedli, digitální multiplexy (ať již šířené satelitem, terestriálně či kabelem) poskytují takřka neomezenou přenosovou kapacitu. Pokud se tato distribuce zkombi nuje se zpětným přenosem od uživatele do vysílacího centra, jenž může být řešen různými způsoby (telefonní linka, GSM, kabelový modem atd.), lze tímto poměrně rychlým a kapacitním kanálem distribuovat větší objemy dat podle diváckých požadavků. Typickým příkladem takové asymetrické služby je třeba video na přání nebo i brouzdání internetem. 
Žel, svět je v této oblasti opět rozdělen. Zatímco v rámci evropského projektu digitálního televizního vysílání byla připravena specifikace DVB-MHP (Multimedia Horné Plat-form), kterou 17. 7. 2000 formálně přijal normalizační institut ETSI jako standard TS 101 812, Amerika se vydala jiným směrem. Tamní sdružení ATVEF (Advanced Televi-sion Enhancement Forum) totiž předpokládá, že budoucím domácím multimediálním centrem se stane osobní počítač. Zlí jazykové pak dodávají, že počítač s operačním systémem Windows, neboť vůdčí silou zmíněného sdružení je společnost Microsoft. 
Ale protože mezitím v praxi vyvstala potřeba zajistit distribuci dat do digitálních přijímačů, několik firem navrhlo své, jak již to tak chodívá, vzájemně nekompatibilní řešeni a co je ještě horší, dokonce opomíjející standardy již existující. A tak zatímco na základě doporučení britského sdružení pro terestriální digitální televizi (Digital Terrestrial Group - DTG) jsou všechny tři teletexty, které si mohou naladit diváci britské digitální terestriální televize (BBC Text, Fourtext a Digital Text), vytvářeny podle standardu MHEG-5 (MHEG - Multimedia & Hyperme-dia Expert Group), společnost BSkyB, provozující satelitní digitální vysílání SkyDigital, zvolila systém OpenTV. Ten divákům předkládá kromě nejrůznějších informací, servírovaných v prvotřídní technické kvalitě, také několik her, které se mu nahrají do jeho přijímače či set top boxu. Majitelé satelitních přijímačů Nokia Mediamaster 9800S s poslední softwarovou verzí MA1.2 si mohou některé vlastnosti OpenTV vyzkoušet na vysílání stanice FUŇ Promo ze satelitu Astra l. Kromě zmíněných dvou řešení existuje ještě třetí MediaHighway vyvinuté francouzskými laboratořemi společnosti Cable+. 
Přestože se digitální televize ještě potýká s četnými dětskými nemocemi, má se velice čile k světu, což platí i pro její doplňkové služby. Až se na trhu objeví digitální přijímače schopné prezentovat aplikace ve standardu DVB-MHP, respektive v jazyce DVB Jáva, a jakmile budou tyto standardy akceptovat také vysílací společnosti, bude překonána jedna z nejvážnějších překážek rozvoje doplňkových služeb v digitální a interaktivní televizi a otevře se takřka bezhraniční prostor pro jejich využití, o jakém se tvůrcům jejich teletextového předchůdce ani nesnilo. Ale budeme pak moci o nich ještě hovořit jako o službách „doplňkových"?
 
Pozn. HiFimarkert.cz :
technické parametry, typová označení konkrétních modelů stejně jako zmiňované ceny chápejte pouze ve vztahu k datu vydání článku!
Doprava ZDARMA

Doprava zdarma

Váš košík

Košík je prázdný

Napište nám

... nebo na email: hifimarket (zavináč) hifimarket.cz

Novinky v Hi-Fi marketu

  •  Sledujte Novinky, Zprávy & Tipy na našem Facebooku!

Sledujte naše Novinky na Facebooku

Přihlášení zákazníka

Newsletter - odběr novinek

Doprava na Slovensko